Tři oříšky pro Popelku / Drei Haselnüsse für Aschenbrödel ČSSR/NDR (1973)
Popelka žije na dvoře se svou macechou a její dcerou Dorou. Po smrti svého otce byla vyhoštěna mezi služebnictvo. Na dvoře čekají příjezd královské rodiny - macecha Popelce nařídí přebrat hrách, holoubci ji však pomohou. Popelka se jede projet na svém věrném koníčkovi Juráškovi, je pronásledována princem, který v ní vidí jen malou holku.
Macecha si vymůže na královně pozvání na ples, na kterém si má princ vybrat nevěstu. Čeledín Vincek jede do města nakoupit látky a šperky, Popelka poprosí jen o to, co mu cvrnkne do nosu. Vincek jí přiveze tři kouzelné oříšky, které ukrývají vždy to, co dívka právě potřebuje. Jednou je to lovecká kamizolka, ve které poprvé okouzlí prince, když nad ním zvítězí při střelbě z kuše, podruhé plesové šaty na bál, kde si princ má na radu rodičů vybrat nevěstu a nakonec i svatební šaty, když princ po mnohém hledání a hádání najde svou vyvolenou.
ZDROJ: oficiální text distributora
Režie: Václav Vorlíček Předloha: Božena Němcová (kniha) Scénář: František Pavlíček Kamera: Josef Illík Hudba: Karel Svoboda Střih: Miloslav Hájek Zvuk: František Fabián Scénografie: Oldřich Bosák Masky: Vladimír Petřina Kostýmy: Theodor Pištěk ml., František Zapletal
Hrají: Libuše Šafránková, Pavel Trávníček, Carola Braunbock, Rolf Hoppe, Karin Lesch, Dana Hlaváčová, Jan Libíček, Vítězslav Jandák, Jaroslav Drbohlav, Vladimír Menšík, Míla Myslíková, Helena Růžičková, Jan Šůs, Miloš Vavruška, Jiří Růžička ml., Jiří Krytinář, Ilona Jirotková, Ostara Körner, Gerd Funk, Karl-Helge Hofstadt, Joachim Pape,
Obsazení
Na obsazení obou hlavních rolí probíhaly po Československu rozsáhlé konkurzy. Původně měla Popelku hrát blondýnka Jana Preissová, která však roli kvůli svému těhotenství nedostala. Pak si někdo ze štábu vzpomněl na Libuši Šafránkovou, která ve filmu Babička hraje Barunku. Šafránková na roli ihned kývla. Z dětství uměla dobře jezdit na koni, proto nepotřebovala jezdecký výcvik. Pouze ve scéně, kdy Popelka skáče v lese přes pokácený strom, měla záskok.
Herec pro roli prince byl vybírán na kamerových zkouškách, uvažovalo se i o Janu Hrušínském či Jaroslavu Drbohlavovi, ten však nakonec hrál Vítka. Nakonec režisér vybral čerstvého absolventa pražské konzervatoře Pavla Trávníčka, který se kamerových zkoušek účastnil poprvé v kariéře. Režisér Vorlíček jej také znal z absolventského filmu na FAMU, kde Trávníček hrál vojáka v prezenční službě ve filmu Jaroslava Soukupa. Roli ale namluvil Petr Svojtka, protože podle režiséra Vorlíčka měl Trávníček silný moravský přízvuk, ten to však popírá. Představitelka Dory, Dana Hlaváčová, byla v době natáčení těhotná, její šaty byly proto volnější a scénu, kdy s macechou padá do jezera, točili kaskadéři. Hlaváčová si stejnou roli Popelčiny sestry zahrála v pohádce Popelka z roku 1969. Vorlíček se do filmu snažil dostat trochu laskavého a přátelského humoru, ale chtěl aby zůstal pouze jako koření a ne základní surovinou. Proto pro některé vedlejší úlohy vybíral komické typy herců. Podkoního Vincka ztvárnil Vladimír Menšík, preceptora Jan Libíček a vdavekchtivou urozenou slečnu Droběnu z Outlova Helena Růžičková. Ta se v němčině jmenovala Kleinröschen (malá růžička). Jejího komediálního talentu Vorlíček využil ve scéně, kdy Droběna nadzvedne prince nad parket a tančí s ním jak s pytlem brambor. Trávníček o tomto úmyslu nevěděl dopředu, takže jeho zoufalý výraz není hraný.
Podle koprodukční smlouvy s DEFA byli do filmu obsazeni i němečtí herci. Roli krále si zahrál Rolf Hoppe, v té době často obsazovaný herec zejména do negativních rolí Vorlíčka zaujal svýma modrýma očima. Karin Leschovou si na pokyn DEFA vybral sám Hoppe. Vorlíček říká, že si ji vybral podle fotky v castingovém archivu, do té doby nic většího nehrála. Dabéry do češtiny i do němčiny vybírali především pomocní režiséři z obou stran. Komparz na plese čítal přibližně sto tanečníků. Tvořili jej převážně tanečníci z východoněmeckého televizního baletu DDR-Fernsehballett.
Popelka i princ měli více koní, protože ti se v té době nemohli převážet přes hranice kvůli slintavce a kulhavce, které se v té době v Československu vyskytovaly. Jurášci (v němčině Nikolaus) byli tři – dva čeští a jeden německý, který se jmenoval Bonek. Lze je odlišit podle srsti, kůň ve stáji a u zámku má zimní srst. Sestřelený dravec byl skutečný, od podzimu jej měl zmrazeného šumavský hajný. Pták byl před natáčením rozmrazen, aby byl vláčný. Při filmování jej ze vzduchu shazoval sám režisér Vorlíček. Sova byla zapůjčena z berlínské ZOO, Vorlíček do ní musel šťouchat špejlí, aby mrkala.
Scénář a příprava natáčení
Scénář napsal František Pavlíček, jako autorka je uvedena Bohumila Zelenková, která kryla pravého scenáristu Františka Pavlíčka, kterému v té době komunisté nedovolili pracovat. Scénář vznikl podle námětu pohádky Boženy Němcové, O Popelce, avšak scenárista se původní předlohy příliš nedržel. Pohádka české spisovatelky je spíše hororově laděná a Popelka je zde ztvárněna tradičně – jako trpící, unylá a špinavá. Naopak v Třech oříšcích pro Popelku se z ní stala energická a vzpurná dívka, která prince dokonce provokuje.
První nabídku se scénářem dostal Jiří Menzel, který získal i patřičná povolení, ale tehdejší ústřední dramaturg Filmového studia Barrandov Ludvík Toman nesouhlasil a scénář zadal v létě 1972 Václavu Vorlíčkovi, který byl považován za méně problematického. Ke změně režiséra došlo také proto, že Jiří Menzel nechtěl přistoupit na koprodukci s DEFA. Vorlíček si pro pohádku vymyslel bohatou výpravu, chtěl film zasadit do období renesance. Proto na spolupráci s DEFA kývl, čímž získal na natáčení více finančních prostředků.
Tři oříšky pro Popelku se měly původně natáčet v létě, děj se odehrával mezi sytě zelenými stromy a zurčícími potůčky. V říjnu 1972 však do Prahy přijeli zástupci DEFA s návrhem, že mají na prosinec a leden volných 800 lidí. Vorlíček na nabídku kývl, avšak odmítl variantu, aby se exteriéry natočily až v létě, protože by se do té doby mohlo něco stát. Rozhodl se proto pohádku zasadit do jiného ročního období, než bylo plánováno. Přitom si představoval obraz vlámského malíře Pietera Brueghela, Zima. Zimě se musel přizpůsobit scénář i vtípky. Do dokončeného scénáře byla také přidána postava preceptora. Právě zimní prostředí a hudba Karla Svobody se zvonečky dodaly filmu vánoční atmosféru.
Film se natáčel na drahý barevný film, proto se většina záběrů točila na první pokus. Natáčení začalo v prosinci 1972 v ateliérech Babelsberg, kde byly postaveny kulisy pro scény na tanečním sále a interiér špejcharu s Rozárkou. V lednu 1973 se natáčely exteriéry okolo zámku Moritzburg. Plesové scény se uvnitř nenatáčely, protože tamější taneční sál je obložen černými koženými tapetami zdobenými zlatem, což Vorlíčkovi spíše připomínalo hrobku. Natáčení provázel nedostatek sněhu. Proto byl použit sníh umělý, který vyráběly rybí konzervárny z rozemletých rybích kostí. Sníh zapáchal a do druhého dne se rozložil. Sypal se však pouze na místa, která snímala kamera.
V Československu se natáčela druhá polovina filmu (exteriéry, statek, hluboké lesy). Scény u špejchárku se točily u Klatov, cesty do špejcharu na úpatí hory Běleč, okolo Onoho Světa se odehrávaly lovecké scény, v Mezihoří se odehrál pád saní do Panského rybníka. Vodní hrad Švihov posloužil jako kulisa statku, vybral jej filmový architekt Oldřich Bosák. Samotný hrad se však ve filmu neobjevuje. Dostavovaly se tu stodoly, obytná část a sádrová brána. Natáčelo se na Červené baště, na nádvoří byl umístěn holubník. Místní obyvatelstvo si ve filmu zahrálo jako komparz. I natáčení v Československu se zpočátku potýkalo s nedostatkem sněhu, na Švihově se stříkaly střechy vápnem, jako umělý sníh sloužil rozemletý polystyren. Štáb čekal, až napadne sníh. Poté jej napadlo tolik, že se nebylo možné dostat do původně vybraných lesů.
ZDROJ: cs.wikipeda.org
